Selhala média v pandemii?

12. dubna 2021 13:30 / autor: Vojtěch Bednář

Tato otázka už byla položena na bezpočtu fór. Splnila média v nestandardní situaci svůj úkol? Někteří tvrdí, že ano, jiní že ne. Rád bych k této diskusi přispěl alternativním pohledem. Záleží, co od médií očekáváme.

Česká mediální scéna je bohatá a velice různorodá. Pokud tedy odborníkům, a konec konců i standardním spotřebitelům položíme otázku z titulku tohoto názoru, dostaneme velice různorodé odpovědi. Někdo tvrdí, že média v epidemii zvládla perfektně, jiný, že s celou řadou výhrad a najdeme také dostatečně velké množství kritiků, kteří budou říkat, že novináři v pandemii z různých důvodů selhali.

Osobně si myslím, že spíše než mediální svět jako celek, a dokonce spíše než jednotlivé redakce, bychom měli soudit konkrétní novináře, jejich počínání, a nakonec zde našli jak hrdiny, tak i ty, pro které práce s tématem pandemie znamená špatné vysvědčení.

Existuje však pohled mimo ať už pochvalné, nebo kritické hodnocení, ale který myslím si stojí zato, aby byl vysloven. Otázka totiž není, zda média uspěla, nebo neuspěla. Otázka zní, co od nich očekáváme.
Česká mediální tradice je průsečíkem tří různých světů. Světa Anglosaského, kdy média přináší „servisní“ informace a zábavu, světa východního (a do jisté míry také Rakousko-Uherského), kde jsou především sdělovacím prostředkem autority; vlády, vrchnosti, a světa zcela vlastního, kdy média, zejména v období Národního obrození, sehrála klíčovou roli učitele gramotnosti a podporovatele národní identity.

V praxi hrají všechny role. Baví (nebo alespoň udržují pozornost), sdělují servisní informace a snaží se vychovávat a dělat osvětu. Hodnocení úspěšnosti novinářů a jejich schopnosti zvládnout nestandardní situaci pak nutně odráží to, ve které pozici stojí hodnotitel. Otázkou je, ve které pozici bychom stát měli.

Budeme-li se držet vlastní tradice, a pohlížet na média jako na nositele identity a osvěty, obávám se, že jejich výkon byl a je; hovořím o seriózním mainstreamu, spíše rozpačitý. Osvěta má tendenci probíhat na úkor názorového pluralismu, nebo dokonce, jak se někteří domnívají, ve prospěch autocenzury. I pokud ne, může se snadno překlápět v „černou kroniku“ v bohulibém záměru ukazovat nejhorší možnosti a tím nutit lidi k bezpečnému chování. Chybí směřování, jasný cíl, chybí optimismus, po kterém však publikum volá, a který tak hledá v neseriózních alternativách. Na straně druhé, je snaha podávat aktuální informace, udržovat řemeslnou kvalitu a jsem si jist, že mezi českými novináři najdeme minimum těch, kteří by byli zlí.

Chceme-li hodnotit média, měli bychom si uvědomit, co od nich vlastně očekáváme. A pokud nám nedávají to, co by měla, musíme jím to říct. Zpětná vazba je kořením kvality. Proto si myslím, že média nepotřebují slyšet, co dělají špatně (a ano, potřebují slyšet, co dobře), ale především, co jejich publikum v současnosti vlastně potřebuje. Jaké je chce mít.

 

Vojtěch Bednář

Autor je Firemní sociolog a vyučující na Katedře žurnalistiky FF UP